Alba SOULFLY připomínají spíš jakýsi all stars výběr, než regulérní řadové desky normálně fungující kapely. Na každé nahrávce jiná sestava, k tomu zástup hostů, kteří se chopí tu nástroje, tu mikrofonu...nevím, jestli je tohle přesně to, co čekám od metalové kapely. SOULFLY je pro mne, kromě tradičního Maxova řevu, především kytarista Marc Rizzo. To on je tou přidanou hodnotou, kvůli níž neodkládám novinky po pár posleších. S veškerou úctou k Maxovi a všem dalším zúčastněným, nebýt Marcovi kytary, šli by SOULFLY o třídu níž.
Pozornost k novince si Max ovšem přitáhl i jinak. Do kapely nainstaloval na bubenickou stoličku svého synka Zyona a řekněte, že jste nebyli zvědavi, jak to mlaďasovi tluče. Inu, tluče mu to pěkně, to by tam jinak nebyl, ale zase bych ho nechtěl vynášet do nebes. Rozhodně nebudu tvrdit, že mne jeho hra nějak nadchla. A nijak zvlášť nadšen vlastně nejsem ani z celého alba, minulé Enslaved se mi líbilo mnohem víc. SOULFLY nepřekvapí, Max není žádný progresivec, což vítám, stejně jako to, že jsou dnes mnohem víc sepulturovští, než sama SEPULTURA. Ale na Savages je těch stejných postupů, melodií, riffů, textů a vůbec všeho klasického tak nějak víc , než je zdrávo. Někdy je to tak trochu kolovrátkově otravné. Výjímkou, která potvrzuje pravidlo, je skladba Ayataollah of Rock´N´Rolla, která tak nějak vyčnívá, a to nejen délkou. Zbytek je zkrátka jenom takový tradiční metalový buldozer, který všechno zválcuje. Má to sice pořád svůj kredit, ale neuchvátí to.
2024 ©