Starýho psa novým kouskům nenaučíš.Taky proč bys to dělal? Starej pes má dělat to,co umí nejlíp.Hrát jako zamlada a řvát tak,že by vám nikdo ani omylem nehádal dvaašedesát let.Přesně tak,jako SAXON.Kapela má sice dobu největší slávy už nenávratně za sebou,ale na elánu jí to pranic neubírá.Jubilejní dvacáté album přináší přesně to,co od kapely,která je jedním ze symbolů NWOBHM,očekávám.Metal v nejryzejší podobě.Pravda,trochu modernější háv to má,ale neškodí mu to.Dokonce se mi to celé líbí ještě o něco víc,než předchozí Call To Arms.
Je to vůbec s podivem,že si SAXON dokáže udržet tak vysoký standard,přičemž nejsou nuceni vykrádat sami sebe,protože nápady z nich jen stříkají.A zvládají všechno,rychlou palbu i epičtější songy.Zde tedy o něco lépe ty svižnější kousky,především první trojice skladeb je zabijácká.Titulní píseň je ozdobena brutálním riffem a taková Warriors of The Road zní, jako kdyby vypadla z Strong Arm of The Law.Na zmíněné modernější pojetí dojde třeba ve Guardians of The Tomb,ovšem hned jsme zase tvrdě vráceni do osmdesátek s hitovkou Stand Up And Fight,což je sice pro někoho jen klišovitá metalová skladba,ale pro živou produkci to je jasný favorit.Za svou osobní jedničku ovšem považuji Wheels of Terror,nejtvrdší věc na albu.Ale co,k čemu je nějaký rozbor jednotlivých písní? Vybere si každý.SAXON jsou zkrátka tady,ať se nám to líbí nebo ne.A jsou jasným důkazem toho,že muzika,když se dělá s nadšením a poctivě,zpomaluje stárnutí.
2024 ©