Poslouchám Imaginaerum po bůhví kolikáté a myslím na rok /tuším/ 2000,kdy v žižkovském Paláci Akropolis vystupovala rozjíždějící se kapela NIGHTWISH.Nadšené osazenstvo klubu,nadšení muzikanti,skvělý zážitek.
Střih.
O pár let později hraje stejná kapela v holešovické sportovní hale,nevím jak se ten barák zrovna tehdy jmenoval a nadšení bylo o poznání slabší.Dokonalá,do detailu propracovaná a profesionálně chladná show,z jejíž každé sekundy bylo znát,že se NIGHTWISH stali hudebními hvězdami pro jedny a hudebním monstrem pro druhé.
Střih.
Konec roku 2012,kapela,resp.vydavatel pořádá velkolepý mejdan pro novináře,kde vedle představení nového alba dojde i na iluzionistické vystoupení.NIGHTWISH jsou hudební smetánkou a jejich novinka je jednou z nejočekávanějších desek roku.
Není to jen názvem,že mi album připomíná film Imaginárium doktora Parnasse.Stejně jako tohle dílo Terryho Gilliama ani novinku NIGHTWISH jsem pořád ještě nepochopil,dokonce ani pořád ještě nevím,o co tu jde,ale nemůžu říct,že by se mi to nelíbilo,byť tím rozhodně nejsem nijak nadšen.Podivné pocity nad podivnou deskou.K pochopení by možná mohl pomoci film,jehož uvedení je plánováno na duben příštího roku a který má Imaginareum převést na stříbrné plátno.Mimochodem,kolik znáte kapel,které své desky zfilmovaly?
Co je tedy na Imaginaeru tak podivého?Především nesourodost.Tradiční hutné metalové riffy podporované syntenzátory střídá tu blues,tu cirkusová dechovka popřípadě trocha keltoviny a celé to na mě působí tak nějak násilně a to nejen proto,že finští Keltové mi připadají ještě podivnější než ti čeští.Zkrátka se nemůžu zbavit dojmu,že jde o originalitu za každou cenu.Ale není to neuposlouchatelné,to vůbec ne.Naopak,při každém dalším přehrávání se dá objevit další kousek tajemství.Jsou však na Imaginaeru i věci,bez nichž bych se obešel.Úvodní Taikatalvi může sloužit tak akorát jako kurs finštiny pro pokročilé,jinak je k uzoufání nudná,a závěrečná titulní skladba,což je jen jakési shrnutí předchozích motivů,zabalených ovšem do pompézní orchestrace.To nejhorší přijde ovšem v písni Song of Myself,neuvěřitelně dlouhá a otravná mluvená pasáž,kde se střídají lidé blízcí kapele,aby "naplnili koncept alba" /Tuomas Holopainen:"Vždycky to můžeš svést na koncept"/.Tenhle moment přispěl opravdu velkou měrou k mým rozporuplným pocitům z nahrávky.Je asi fajn,že NIGHTWISH nezůstávají na místě a snaží se o posun,ale na můj vkus je těch inovací trochu moc.Nejspíš mi to bude ještě chvilku trvat,než tohle album pochopím,pokud se mi to vůbec kdy povede.
2024 ©