Ohlédnutí za letošním Metalfestem začnu trochu zeširoka. Agentura Pragokoncert pořádá v České republice dva velké festivaly, kromě plzeňské metalové sešlosti ještě větší vizovický Masters of Rock. Kromě těchto akcí tu máme ještě Brutal Assault, Basinfirefest a mnoho dalších festů a samostatných koncertů, což znamená, že se Českou kotlinou proženou každé léto nějaké tři stovky kapel, spíš víc. Tudíž mi nepřijde úplně úplně normální, že rok co rok čtu v internetových diskuzích nářky na to, že jezdí pořád ty samé spolky. Remcání na cokoliv je český národní sport, ale když nějaká kapela zrovna nejede turné, nebo je na jiném festivalu, tak zkrátka nemůže být na Metalfestu, přičemž jsem přesvědčen, že když na něm bude příští rok, bude se zase nadávat, proč tam je zrovna tahle kapela. Nějak jste si, především vy mladí zvykli, že vám všechno přijede pod čumák a pak si ještě stěžujete, že vám to pod čumák jezdí moc často. Naše generace, která musela cestovat stovky kilometrů, aby viděla své hrdiny, je za každý podobný fesťák vděčná. A taky víme, že v tomto ročním období svítí slunce nějakých šestnáct hodin, tudíž nemohou všechny kapely hrát za tmy.
Je ovšem pravda, že některé letošní vystupující bych si spíš dokázal představit na akci, která má v názvu slůvko rock, než na festivalu, který si říká Metalfest. Aby bylo jasno, nestěžuji si, s line upem jsem velmi spokojen, jen mi prostě přišlo toho rocku trochu zu viel. A taky bylo na pódiu na můj vkus až moc bab. J No nic, konec řečí a na Plzeň Vávro, na Plzeň…
Po příjezdu do lochotínského parku jsem prožil malé deja-vu. Když jsem ho loni opouštěl, pršelo a louky, na nichž se stanuje, byly nasáklé vodou, případně rovnou pod ní. Letos to po vytrvalých deštích, které Plzeň v uplynulém týdnu provázely, vypadalo podobně. Loňská apokalypsa se však naštěstí neopakovala. Déšť otravoval jen v pátek a vlastně i to nějak omylem, neboť meteorolog v televizi a Aladin v tabletu tvrdili, že pršet nebude. Kecali oba!
Páteční program začal hodinu po poledni a /ne/milá povinnost zahájit celý festival připadla německým WINTERSTORM. Byla to dobrá volba, kapela už u nás nějaké jméno má a každá ze tří vydaných desek byla lepší, než ta předchozí a navíc ještě svůj set zpříjemnila sympatickým průpovídkami baskytaristy Petera, který je pronášel téměř dokonalou češtinou. Fajn vystoupení a dobrý start.
To holandští DELAIN jsou už zavedenou kapelou jenže…Raději to vysvětlím hned na začátku: nemám nic proti ženám, jako chlap funguju celkem normálně, ale zastávám genderově velmi nekorektní názor, že v metalové kapele má ženská dělat tak maximálně svačinářku. 
Zkrátka mi ty andělské hlasy, které jsou opentleny hudbou, připomínající víc pop, než metal, nepřirostly k srdci. Není tedy divu, že mne DELAIN nijak moc nezaujali, Charlotte Wessels je slušná zpěvačka a celkem hezká ženská, i když zblízka ne až tak, jako na fotkách.
Velký stylový zlom přišel s nástupem GRAVE. Těžko může existovat fanoušek death metalu, který by tuhle švédskou smečku nikdy neslyšel, vždyť mají za sebou víc, než čtvrt století. GRAVE pořádně zatřásli amfiteátrem a dokázali, že jim status legendy patří právem.
DIE APOKALYPTISCHEN REITER je jeden z těch souborů, bez nichž bych se docela obešel. Tenhle styl, kde se mísí kdeco mi nic neříká a nepřesvědčilo mne to ani naživo. Objektivně ale dodávám, že DAR měli úspěch.
Další legendou vystupující na Metalfestu byli MAYHEM, kapela opředená tolika událostmi, z nichž u mnohých ani není jisté, zda se vůbec staly. Jsem stará škola a black metal je pro mne starý VENOM, rozhodně ne nový SATYRICON, ale ani fanouškem MAYHEM jsem se nikdy nestal, mám rád v hudbě přece jenom alespoň náznak melodie, monotónní řežba mi nikdy nic neříkala. Vystoupení to ale bylo působivé.
BRAINSTORM jsou v České republice poměrně častými hosty a jejich koncerty mohou těžko překvapit.Nedávno vydali nové album a já si i přes rozporuplné názory na něj myslím, že je velmi dobré. V Plzni se o něj pochopitelně kapela opírala, ale došlo i na starší kousky. A poprvé se v publiku i zpívalo, ba co víc, zřejmě se BRAINSTORM líbili i nahoře, protože, řečeno s Cimrmanem, „udělal duhu“. Bylo to od něj pěkné, ale kdyby radši přestal pršet.
Pak už přišel čas na prvního headlinera. ALICE COOPER je největší hvězdou, kterou kdy Metalfest přivítal a toto tvrzení jest axiom! Tenhle frajer vydal první desku v době, kdy drtivá většina návštěvníků ještě nebyla na světě, táhne mu na sedmdesátku, ale pořád ještě dokáže rozpoutat neuvěřitelnou show. Potvrdil to i Plzni. Zlatý déšť rozzářil pódium při tradičním Hello Hooray a pak král shock rocku spustil palbu těch největších pecek, které za svou kariéru natočil, vše samozřejmě doplněno divadelním představením, nemající v rockovém světě obdoby. Kromě vlastních hitovek připomněl mistr i své generační hudební souputníky, jimž ovšem nebylo dáno, dožít se dnešních dnů. Lennon, Hendrix, Morrison a Moon byli přítomni alespoň na stylizovaných náhrobcích a pochopitelně i v hudbě. Byla to dokonalá a strhující show celoživotního rockera, jemuž věříte, když na vás křičí, že je mu osmnáct.
Měli jsme za sebou vrchol Metalfestu a nepřipouštím, že by ho v blízké budoucnosti někdo překonal
Sobotní výlet do centra Plzně se protáhl o návštěvu Muzea loutek /doporučuji/, tudíž jsem prošvihl KRYPTOR a TITANIC jsem zastihl až v době, kdy spustil dvě závěrečné nezbytné vykopávky Simulant a Metalovej svátek. I tak se ale dalo poznat, že kapele to po znovuzrození celkem šlape a že ji Martin Škaroupka posunuje svou hrou o třídu výš.
Americké BLOODY HAMMERS jsem objevil s jejich druhou deskou Spiritual Relics a hned jsem je zařadil do kategorie „často poslouchaní“. V Plzni pánové a dáma předvedli i materiál z novinky a rovnou mne přinutili k její koupi. Tenhle mix doom, gothic a black metalu, okořeněný zjevnými vlivy BLACK SABBATH a sousty dalších klasických kapel, můžu vřele doporučit.
DARK GAMBALLE opravdu nejsou můj šálek čaje a víceméně jsem předpokládal, že se dlouho nezdržím, ovšem stala se podivná věc, docela mě jejich set bavil. Tedy až na ty protivné samply po jejichž smyslu marně pátrám. Jinak ovšem vcelku fajn.
Mezinárodní sdružení BLUES PILLS bylo jednou z těch skupin, o nichž si myslím, že by se hodily spíše na MOR. Pro metalový festival to bylo příliš…nevím, co to vlastně bylo příliš, ale nehodilo se to. Trochu zeppelinovský rock s hlasem Janis Joplin, tak nějak bych to charakterizoval, vůbec ne špatné, ale na špatném místě.
Aby byla taky nějaká legrace, přijeli do Plzně belgičtí ABORTED. Banda, jejíž první zásek spatřil světlo světa před patnácti lety, vyvěsila veselý obrázek a vzkaz Raise The Dead, Kill The Living, aby bylo i neznalým jasné, o co půjde a pak spustili svůj death/grind, jehož hlavní postavou je zpěvák Swencho de Caluwé. Ty změny hlasových poloh, o zpěvu bych se neodvážil mluvit, mne fakt pobavily.
FLOTSAM & JETSAM mě v roce 1988 sestřelili albem No Place For Disgrace, které považuji za kapitolu z thrashmetalové bible a tak dá rozum, že jejich set jsem si nemohl nechat ujít. Eric A.K. je přesný prototyp thrashmetalového pěvce, jak si ho představuji já a zbytek kapely rovněž šlape jako hodinky, takže zbývá jen konstatovat: Vynikající práce!
RAGE přijeli na Metalfest oslavit třicet let a učinili tak s vervou sobě vlastní. I tohle trio je v našich končinách velmi dobře známé a má tu obrovskou základnu fanoušků. To je také znát od prvních tónů War of Worlds a dobrá nálada se šíří jak v publiku, tak na jevišti. Peavy se kření na všechny strany a fans mu zobou z ruky. Skvělé představení, které jsem si ale úplně nevychutnal. Hrálo se v tu dobu poslední kolo fotbalové ligy a nervozita byla obrovská. Zatímco všichni okolo mne zpívali Higher Than The Sky, já kouřil jednu cigaretu za druhou a lovil výsledky. Uf!
Předposlední sobotní položkou na seznamu byla SEPULTURA, kapela, k níž mám tak trochu ambivalentní vztah. Respektuji ji jako legendu, kterých zase tolik není, nicméně patřím do tábora, který razí tezi, že bez Cavalerovců to prostě je jen SEPULTURA revival. Navzdory tomu, že Derrick Green je výtečný zpěvák. Oproti „staré“ SEPULTUŘE se ale aspoň něco na pódiu děje. Max je, jak známo, pohyblivý asi tak jako Macocha, Derrick se pro změnu nezastaví ani na chvíli a jeho raperské pohyby jednoduše nemají chybu. Pohyb je ale i v kotli pod pódiem, kde fandové začali hrát s pódiovou ochrankou zvláštní hru. Jeden z nich je vyzvednut nad hlavy, přendán do koridoru za hrazením, kde si ho securiťáci přeberou a uličkou ho pošlou zpět, načež tam do minuty mají dalšího. Jednu chvíli přiletí dokonce tři najednou, což ochranku oslabí natolik, že dojde i na stagediving. A aby toho všeho nebylo málo, na kraji kotle spustí brutální show týpci s gumovými kytarami a v naprosto uchylných maskách. Člověk v tu dobu nevěděl, kam má koukat dřív a přiznám se, že jsem se ještě nikdy během metalového koncertu takhle nenařehtal.
Sobotní finále obstarali POWERWOLF. Vlčí smečka letí raketovou rychlostí vzhůru a během deseti let existence se dostala až do pozice hlavní festivalové hvězdy. Je třeba říct, že naprosto zaslouženě. Můžete si klidně myslet, že POWERWOLF vlastně jen vykrádají kdekoho a bude to pravda. Jenže pravda taky je, že melodii musí člověk vymyslet, což se naučit nedá. A když máte v kapele někoho, jako je Attila Dorn, který ty melodie přednese svým demoličním hlasem, pak máte o úspěch postaráno. Zní to jednoduše, ale kdyby to jednoduché bylo, dělal by to každý. POWERWOLF už ale dorostli do velké kapely pro velká pódia. V Plzni to jasně dokázali, pohyb na velké ploše, dokonalá souhra světel s hudbou, tohle prostě v Retru nedáte. Skvělé vystoupení, do něhož se zdárně zapojily snad všechny hlasivky, které to dobou v areálu byly.
V neděli zahajovali ABSOLUT DEAFERS, ale přednost dostala zvířátka. Návštěva místní ZOO mi jaksi přišla smysluplnější.
EVIL INVADERS jsem si ale nechtěl nechat ujít. Pro milovníka osmdesátkového metalu je tahle mladá belgická úderka balzám na uši. Pánové si nekomplikují práci nějakými změnami tempa, zkrátka položí na pedál ne cihlu, ale rovnou panel a jedou. Okořeněno výborným ječákem Jöe Anuse a dotvrzeno hrou Stevea Harrise juniora. Jestli nevíte proč jsem si takto soukromě překřtil basáka Alaina Hulsbosche, pusťte si eponymní skladbu. Anebo porovnejte fotky mladého Harrise a Alainovými. 
Holky z kapely ARVEN vypadají dobře a tím bych asi skončil. V Plzni zahrály posíleny o jednoho kytaristu, o němž si nejsem jist, zda bude dalším mužským elementem, nebo zda jediným zástupcem ošklivější poloviny lidstva bude i nadále bubeník Till Felden. Každopádně nic pro mne, hodnotit to nechci.
Německé ZODIAC anoncovali pořadatelé jako mix THIN LIZZY a LED ZEPPELIN, což mi přišlo asi jako srovnávat den a noc. Neznal jsem je a zkusil jsem tedy album A Hiding Place a napadlo mě přesně to, co v případě BLUES PILLS. Vůbec nic proti této hudbě nemám, naopak, ale na metalový festival toho bylo až moc.
DYMYTRY jsou fenomén dnešní doby, ať chceme nebo ne. A už nechci řešit, zda je to zásluhou masek, textů nebo hudby, je to stejně jedno. Neměli tentokrát tak narváno, jako před dvěma lety, ovšem na nepřízeň si stěžovat taky nemohli. A já jsem si zase po čase vychutnal hru Miloše Meiera.
Další pokračování Babfestu obstarala německá XANDRIA. Ta představila novou zpěvačku Dianne van Giersbergen a já musím říct, že to bylo konečně něco, co mě alespoň trochu zaujalo. Tedy ne snad, že bych z toho byl mimo, ale bylo v tom rozhodně nejvíc metalu ze zúčastněných babbandů. Jen nějakou obsluhu kláves by kapela mohla najmout, vypadá to divně, když dominantním nástrojem hudby je syntenzátor, který ovšem na pódiu není.
KISSIN´ DYNAMITE o sobě sice tvrdí, že jsou závislí na metalu, k potvrzení čehož si na desku pozvali i železného dědka Uda, ovšem jsou typickou americkou rockovou bandou. Tak typickou, že je vlastně úplně jedno, že jsou to ve skutečnosti Němci. Album Money, Sex & Power je čistočistý americký rock ve stylu BON JOVI nebo MÖTLEY CRÜE /však si ji také KD pustili jako intro/. Ale kupodivu to funguje, co song to hitovka s chytlavým refrénem a kdo by odolal tomu, zařvat si Sex Is War ? K tomu připočtěme, že zpěvák Hannes má výtečný hlas a je i skvělý frontman a vyjde nám, že jsme sledovali výživnou rockovou show, takovou, jakou si třeba já představuji.
Johan Edlund opouští TIAMAT ! Tahle zpráva, která se objevila na začátku dubna, přišla jako pověstný blesk z čistého nebe. Existenci kapely bez této osobnosti si opravdu představit nedokážu, ovšem pokud si to Johan nerozmyslí, byla v Plzni poslední příležitost, vidět TIAMAT živě. Co k němu dodat? Bylo to tak nějak zadoomané. A jestli Johan myslel vážně tvrzení, že Gambrinus je nejlepší pivo na světě, tak snad je lepší dát si od všeho pauzu.
Předposledním hudebním spolkem celého festivalu byli finští THE 69 EYES a informacemi nemohu sloužit. Nikdo po mě totiž nemůže chtít, abych tohle dobrovolně poslouchal, natož se na to ještě díval.
Absolutní finále patřilo oslavě třicátin jediné z boží vůle ustanovené královny metalu. Všechny výhrady k metalovým ženštinám, které jsem popsal výše v tomto případě pozbývají platnosti.
Blonďatá dračice vtrhne na pódium za zvuku I Rule The Ruins a od první chvíle dokazuje, proč jí trůn patří právem. Ano, na světě je určitě spousta lepších zpěvaček, jenomže metal prostě není o andělských hlasech, ale o energii, elánu a třeba i chuti rozdat se fanouškům. Takže sorry milá Floor, Tarjo, Sharon a nevím, jak se všechny jmenujete, ale královna je jen jedna a vy můžete pouze pokorně udělat pukrle.
Bylo to nádherné a důstojné zakončení pátého ročníku Metalfestu. Úplné finále jsem si ale nechal ujít, nechuť zažít ten chaos při výjezdu z parkoviště byla příliš silná. Jsem si ale jist, že Dorka si svou reputaci ani ve zbytku setu ničím nepokazila. Snad jenom jedna výtka, proč strávila téměř celou dobu jenom na levé straně pódia? Možná se jí tam někdo líbil. 
Takže hotovo, první pětiletku má Metalfest za sebou a dá se říct, že závěry jsou splněny. Festival si našel stálé návštěvníky a přibývají další. Na začátku jsem i já byl skeptický ke vzniku dalšího festivalu, ale dnes si bez něj už nedovedu letní sezónu představit. Ale neusnout na vavřínech, vždycky je co zlepšovat. A ještě něco, příště bez bab, doktore!
Fotky : http://edwardtheiron.rajce.idnes.cz/METALFEST_2013%2C_PLZEN/
2024 ©