"Tahle kapela je buď pro fajnšmekry nebo pro diletanty,kterým stačí jen to,že je to nahlas."Tenhle svérázný komentář jsem zaslechl na letošním festivalu Sonisphere po vystoupení kapely MASTODON.Je to sice řečeno s nadsázkou,ovšem kus pravdy je na tom také.MASTODON není normální kapela,nehraje normální muziku s normálními texty a dokonce i události okolo nich nejsou normální.
Předcházející desku Crack The Skye provázel stín sebevraždy sestry bubeníka Branna Dailora,aktuální počin je věnován památce bratra kytaristy a zpěváka Brenta Hindse,jenž nepřežil infarkt na lovu.Snad se úmrtí v souvislosti s albem nestane tradicí.
Alba MASTODON nejsou na první nebo snad dokonce na jeden poslech.Svá tajemství vydávají pomalu a kdo se chce dostat k perlám,musí projevit velkou dávku trpělivosti.Ovšem u The Hunter je to poněkud jinak a já musím souhlasit s názorem,že se jedná o posluchačsky nejstravitelnější album kapely.Ještě nikdy se mi totiž nestalo,abych si pobrukoval jejich skladby po druhém třetím poslechu.Abych ovšem upřesnil výraz "nejstravitelnější"-nejedná se pochopitelně o žádné zábavové tralala,to vůbec ne.Jde spíš o to,že tahle hudba může být přístupná širšímu okruhu posluchačů a pokud by to ani teď někdo nepochopil,tak zkrátka nechci jenom napsat slovo komerce.Zákony trhu jsou neúprosné a MASTODON je momentálně velmi žádané těleso.Nechtěl bych ale,aby to co jsem napsal vyznělo pejorativně,naopak,albem jsem nadšen!
MASTODON jsou mimořádně nadaní jak instrumentálně tak i po stránce kompoziční a právě na The Hunter je to víc než zřetelné.Syrový a drsný projev vedle melancholie,filigránská propracovanost vedle přímočarosti,hitové melodie vedle riffových hradeb-tohle všechno úžasně a nenásilně skloubené do sebe.
Ačkoliv jsem původně nechtěl vyzdvihnout žádnou skladbu,album je totiž opravdu lepší vnímat jako celek,udělám přece jenom výjímku.Klipovka Curl of The Burl je tou zmíněnou písní,která mi tak rychle vlezla do hlavy a je to tak krásně ulítlá a hravá věc,až si člověk říká,že to snad ani nemohou být MASTODON.Podobný účinek má,především díky refrénu i All The Heavy Lifting,mým největším favoritem je ale titulní song,z jehož ponuré nálady mrazí.
The Hunter není koncepčním albem a možná i v tom tkví jeho kouzlo.Muzikanti nebyli omezeni hranicemi tématu,i když...texty pro mne osobně nikdy příliš srozumitelné nebyly a nejsou ani teď /sjetí dřevorubci,osamělá chobotnice,omráčené nehty...o čem to,sakra,je?/.Co je ale velmi srozumitelné,to je muzika.MASTODON jsou možná na The Hunter poněkud umírněnější,ale určitě ne vykalkulovanější,hitovější,ale ne podbízivější.The Hunter je prostě precizně zpracovaná deska,která stojí za poslech,lépe řečeno za časté poslouchání.
2024 ©