Z desátou sbírkou roztomilostí přichází pohádkář Dani Filth.Tentokráte to,milé děti, bude vyprávění o mantikoře a jiných potvorách.Abych řekl pravdu,nic moc jsem od novinkového alba nečekal.Dva roky staré Darkly,Darkly Venus Aversa mě rozhodně neoslovilo a když jsem zjistil,že Mantikora bude nahrána v pouhopouhých třech lidech,mé očekávání se dostalo někam k bodu mrazu,nebo spíš za něj.Nemám k podobným "one man show" příliš velkou důvěru.Leč malověvěrným bylo dáno seznat,že není radno odsuzovat cokoliv předem.
Změna oproti minulé desce je patrná okamžitě,materiál je rozhodně tvrdší,přitom ale mnohem víc heavy.Jasně,nejde o žádnou skákavou stadionovku,pořád je chvílemi ke slyšení black metal a chvílemi grind core,ale heavymetalových prvků je na desce množství větší než malé.Vše pochopitelně zorchestrováno a opatřeno mohutným zvukem.Druhý znatelný rozdíl mezi Mantikorou a Darkly... je v bicích,na novince nejsou tolik výrazné.Snad za to může vytíženost Martina Škaroupky,který tentokrát převzal i klávesové party,ale určitě to není ke škodě.Mimochodem,vzhledem k "trvanlivosti" členů kapely je Martinovo sedmileté účinkování po boku principála Daniho skoro za hranicí chápání.
Album obsahuje devět slušně našlapaných skladeb-intro The Unveiling of O a závěrečnou Sinfonia nepočítám,protože je řeč o metalu-a na nich,z mého pohledu,překvapující množství nápadů.A když deska dospěje do poloviny,kde se nachází její vrchol v podobě songů Manticore a Frost On Her Pillow,usmívám se nad řečmi o komercionalizaci Cradle of Filth.Jakkoliv je prakticky každá deska jiná,než ta předchozí,že by COF někde zněli opravdu komerčně,je názor směšný.Že to,co dělají, je klišé?Jistě,že je.
Kýč?Určitě!Póza?Bezesporu!No a co?Kdo se bez toho v metalu ,potažmo v hudbě vůbec,obejde?
2024 ©