Na Bílou sobotu se v České Lípě odehrál souboj generací. Tedy souboj úplně ne, spíš přátelský zápas a aby to bylo úplně stylové, hrálo se ve jménu Otce i Syna, jen Duch Svatý se nedostavil. Dvě spřátelené a krví spřízněné kapely vyrazily na turné, jímž dokázaly, že jsou jedna krev a že muzika má být především zábava.
Českolipský kulturák Crystal ten den ve švech nepraskal. Překvapilo mě to, ale pravda je, že turné má hodně zastávek, takže fanoušci se nemusí vláčet za kapelami lán světa. Vestibulu vévodil pohanský bůh Radegast a návštěvnictvo bylo namixované podle očekávání. Pamětníci začátkú metalové vlny a jejich děti.
Úvod programu obstarala podbořanská partička MODESTY & PRIDE, která oslnila už když předskakovala ARAKAINU na klubovém TTT turné. A je to opravdu na pováženou, když musím konstatovat, že se mi tentokrát líbili ještě o trochu víc. Jejich krátký, ale úderný set, v němž kapela prezentovala nový materiál, dokázal, že M & P mají našlápnuto více než důrazně. Jen nevím, zda je v českých luzích a hájích nebude trochu limitovat angličtina.
První hlavní hvězdy večera nastoupily na pódium okolo deváté, zahrály první sloku náborářského otvíráku Plameňáci a to bylo všechno. Nerad píšu vulgarismy, takže si větu, kterou pronesl Protheus trochu upravím: "Poděkujte tomu Peltovi, co sem hodil pivo!" Fotbaloví příznivci se určitě dovtípí, jaký výraz jsem jménem božského Míry nahradil. Takže nedosti na tom, že Urban syn aka Dymo hraje se zlomenou nohou, ještě tohle! No, začíná to hezky! Technická pauza neštěstí netrvala dlouho a "Pro velký úspěch teda ještě jednou". Od začátku je jasné, kdo bude na pódiu dominovat. Musím se přiznat, že fanoušek DYMYTRY nejsem a když jsem před dvěma lety na plzeňském Metalfestu zjistil, že k nim nastoupil Miloš Meier, říkal jsem si :Co proboha tahle fenomenální mlátička dělá v takové kapele?! Ale byl to určitě vynikající tah, Milošovi bicí dominují jak novému cédéčku, tak i pódiové show. Sledovat toho pána při práci je prostě požitek. Ovšem pozadu nezůstává ani zbytek kapely a koncert nabírá obrátky. I já, nefanda, zjišťuji, že to má naživo trochu něco do sebe. Výběrem písní se kapela celkem trefila i do mého vkusu, navíc všechno zní nějak živočišněji, než na albech. Abychom nezapomněli o co tu jde hlavně , předvedou DYMYTRY arakainovského Adriana a mě osobně udělají radost zařazením novinky Arabia II / mohla se jmenovat jinak, s první písní nemá nic společného/, která mi mluví z duše a když někde vyvěsí její text, tak se pod něj podepíšu. Vrcholem je pak přídavková Ocelová parta, kde "hou hej" řve celý sál tak, že se málem zvedne střecha. Sympatické a pro mě překvapivé vystoupení, fanoušek DYMYTRY ze mne nebude, ale nenudil jsem se.
Přestávka byla opravdu jen kuřácká a protože nejspíš nebyly k nalezení klíče a pořadatelé otevřeli jen jeden vchod, mnozí se do nástupu ARAKAINU ani nestihli vrátit. Krátké intro a překvapivý rozjezd v podobě songu Černobílý svět , což byla pohříchu jedna z pouhých tří písní z nového CD Adrenalinum. Škoda, ale ARAKAIN má pecek na rozdávání a playlist se tentokrát opravdu vydařil. Mix starých, hodně starých, novějších a nejnověších písní, kde si fanda každého období musel přijít na své. A taky byla sranda! Na kapele je vidět, že má dobrou náladu, především duo Kub-Urban ve spolupráci s Honzou Toužimským baví sebe i publikum. Zpěvák čas od času nabídne jednomu z nich během skladby mikrofon, obvykle se ale dočká čehokoliv jiného, jen ne správného textu. Sám pak před Malou a ztracenou vezme do ruky kytaru, což za pomoci publika uvede zpěvem lidovky "Když jsem já sloužil desátý léto, vysloužil jsem si kytaru za to". No jo, ono je to fakt už deset let!
Také ARAKAIN hrábl do repertoáru ke kolegům a zvolil Média, mě ale víc potěšila vykopávka Rám křivejch zrcadel nebo třeba Marylin. Maestro Paganini dovedl vystoupení nezadržitelně k závěru, tedy jeho základní části a pak se děly věci! Velkolepému finále připravili hřiště bubeníci obou kapel. Většinou ty výplně koncertů v podobě sólových produkcí nemám rád, ale bitva dua Meier-Doxa bavila. Pravda, bylo to možná trochu delší, zvlášť, když se ještě přidala Urban Family a oba zpěváci, ale něco do sebe to mělo. /K vidění : ZDE a ZDE / Na úplný závěr se na pódium naskládaly obě kapely a spustily pro tento účel složenou Jednu krev, načež se pěvci vrhli za bicí, bácmajstři se naběhli k mikrofonům a zazněla Strážná věž, během níž Miloš Meier přesvědčil, že mu to nejen dobře tluče, ale i obstojně ječí. A úplnou tečku obstarala hymna Apage Satanas, kde se bubeníci opět vrátili ke své práci, ovšem každý na kolegově soupravě.
Bylo to fajn, moc fajn. Četl jsem v internetových diskuzích názory /a nebylo jich málo/, že je to až příliš estrádní na kapelu, jako je ARAKAIN. Nevím, možná je, ale je to taky opravdová zábava, při níž se baví ti, co jsou na pódiu i ti, co jsou pod ním. A já už jsem ve věku, kdy je mi slušná zábava milejší, než přísahy na kov.
FOTKY :
ZDE
2024 ©