ARAKAIN je k neutahání. Od roku 2011, kdy vyšlo album Homo Sapiens...? kapela monstrózním způsobem oslavila třicet let na scéně a zavzpomínala na kořeny při retro turné k deskám Thrash The Trash a Schizofrenie. Slušná porce na období necelých tří let.Teď se tedy hlásí o slovo s novinkou a to je v českých metalových vodách vždycky událost. Už proto, že s každým novým albem musí obhajovat své výsadní postavení. A hned na úvod je třeba říct, že i tentokrát se to povedlo.
Trochu netradičně se budu z počátku věnovat textům. Ty totiž byly pro kapelu po Brichtově odchodu kamenem úrazu, ať si to Jirka Urban připustí, nebo ne. Tentokrát je všechno jinak, texty jsou o několik úrovní výš! Mají hlavu i patu, mají jakés takés sdělení a postrádají úsměvné slovní obraty / i když třeba slovo "parazití" jsem ještě neslyšel, neříká se parazitují? :-) /. Každopádně jde v tomto směru o posun.
Co se týče hudby, je to tak půl na půl pro fanouška, který není příliš velkým příznivcem toho, čemu se dnes říká moderní metal. Právě k tomuto stylu má ARAKAIN nejpozději od nástupu dua Toužimský-Doxa velmi blízko. A i když novinku otevře skvělá vypalovačka Adrenalin, která by se uplatnila v osmdesátých i devadesátých letech, hned další Malej vrah už je moderna jako prase . A bohužel, už se jí nezbavíme, takže i když má téměř každá skladba velmi, možná až nečekaně melodický refrén, onen háv moderního metalu ji vzápětí zase překreje. Nevím, jestli by se mi nové písně líbily víc, kdyby byly psány podle vzoru Thrash The Trash, uznávám, že i tohle má něco do sebe, ale třeba thrashcore v Malá a ztracená bych klidně oželel, stejně tak jako použití samplů a různých jiných vychytávek. A rovněž mi moc nedávají smysl orientální motivy v závěrečné písni Svatý grál.
Ačkoliv to vypadá, že desku kritizuji, opak je pravdou. Adrenalinum považuji za nejlepší nahrávku kapely v jejím pobrichtovském období. Netvrdím, že to tak zůstane napořád, ale prozatím to platí.
2024 ©