I kdyby v právě končícím roce na Václaváku přistáli mimozemšťani, před barákem mi vytryskla ropa a vypuknul světový mír, budu si ho pamatovat především kvůli neuvěřitelnému sedmigólovému debaklu, který pražské Slavii uštědřily Teplice. Pro slávisty to dobrý rok rozhodně nebyl. A co z běžného pohledu ?
Rok 2013 začal bombou, kterou odpálil končící prezident Klaus. Tomu zjevně nestačilo to, co napáchal za svou politickou kariéru a rozhodl se nebohé České republice zasadit ještě jeden úder v podobě amnestie, kterou zbavil trestu ty největší polistopadové podvodníky. Neděkujem, vypadněte! A pokud možno se už nevracejte! Ostatně takhle nějak to vidí poměrně velká část obyvatelstva, která to Klausovi, paktujícímu se s madam Bobošíkovou dala najevo ve volbách.
Volby si budu určitě pamatovat taky, nehorázný nesmysl Za Miloše Zemana, jímž se prezentoval prezidentův fanklub a dopadl tak, jak měl, nástup podnikatele Okamury, který slíbí cokoliv a superpodnikatele Babiše, který třikrát změnil názor jen za první povolební odpoledne. No těším se, pánové, jak to tady dáte do richtiku.
Určitě nezapomenu na premiérskou romanci. Zaláskovaná Kalupinka tak strašně milovala svého Kašpárka, že kvůli němu hodlala úkolovat i vojenské zpravodajství a skončila v base. Svého milého ale přece jenom před oltář dostala, takže to vlastně všechno skončilo jako v pohádce. Tedy zatím, je ale možné, že láska bude ještě muset zkoušku kartouzou podstoupit.
Jestliže je ale česká politika především k smíchu, ostatní události roku 2013 už veselé nejsou. Určitě si budu pamatovat výbuch ve Frenštátě, který způsobil problémový nájemník a který měl za následek smrt pěti nevinných lidí. Tohle jsou chvíle, kdy člověk doufá, že existuje Peklo. Tam by měli skončit i původci atentátu na Bostonský maratón, výbuchů ve Volgogradě a vůbec všichni, kdo mají tahle zvěrstva na svědomí.
Neveselo bylo i v létě, kdy se do České republiky vrátily povodně. Zase nejspíš někdo myslel, že už se nic nemůže stát a jak je vidět, evidentně myslel špatně. A jako obvykle, nikdo za to nemůže, zkrátka pršelo, tak co.
To, že pršelo jsem ostatně poznal i na vlastní kůži a budou to taky události, na které si bezpochyby vzpomenu. Nejprve plzeňský Metalfest, kdy lilo tři dny v kuse téměř bez přestávky a za pár týdnů koncert Iron Maiden v Edenu, kdy průtrž mračen zlikvidovala vše, co jsem měl po kapsách a v batohu.
Nejspíš bych si měl tenhle rok pamatovat i proto, že abdikoval papež, když už se to stalo po šesti stech letech, ale je mi to tak nějak jedno, stejně jako mě nebralo šílenství okolo narození britského královského potomka.
Pořád je ale lepší mluvit o narození, než o smrti. A zubatá se, bohužel, ani letos neflákala. Činila se hodně zvlášť na rockovém poli, bubeníci Clive Burr /Iron Maiden/ a Milan Peroutka /Olympic/, kytarista Jeff Henneman /Slayer/, Lou Reed a mnozí další už muzicírují na Onom světě. Pozemskou pouť skončili i Karel Čáslavský, Zdeněk Rytíř, Pavel Bobek, Jiřina Jirásková...zase je to dlouhý a smutný seznam.
Aby se ale nevzpomínalo jenom smutně, připomenu si určitě neskutečný výkon Zuzany Hejnové, která si celou sezónu běhala vlastní závody a rok s třináctkou uzavřela s bilancí 13/13. A určitě nejde zapomenout na obhajobu tenisového Davis Cupu. Přiznám se, že mě ale trochu zklamala následná /ne/reakce, skoro to vypadalo, jako že to mnozí berou za samozřejmost. Měli by si uvědomit, že na druhé vítězství jsme čekali třicet let a nikde není psáno, že na další nebudeme čekat ještě déle.
Ať máme v příštím roce té radosti víc, nejen ve sportu!
2024 ©