A pak, že to nejde! Po šílenosti Shadowmaker, za níž dostal oprávněně za uši, se kapitán Rock´N´Rolf rozhodl vyvolat opravdového ducha RUNNING WILD a výsledkem je album, které sice neuchvátí, ale rozhodně potěší, nebo přinejmenším neurazí. Na pomoc si k tomu po čase pozval i kapitána Adriana, takže deska RUNNING WILD připomíná dokonce už i na první pohled.
Přiznávám, že myšlenkové pochody pana Kaspareka v poslední době nechápu a někdy mi to připadá, že tak trochu ztratil soudnost. Kromě toho, že pořád ještě nevím, čemu vlastně dává přednost, zda projektům GIANT X respektive TOXIC TASTE, nebo domovské kapele, nechce se mi nějak věřit řečem o skvělém prodeji comebackového alba ani slovům o velkém zájmu pořadatelů o koncerty, na něž ovšem RUNNING WILD nemají čas. A osmdesát skladeb složených za dva měsíce by Rolfovi mohl závidět i reverend Moon, což je nějaká fabrika na muziku. Ale dost jízlivosti, za Resilient si Rolf zaslouží aspoň trochu pochválit. Není to sice návrat do Port Royal, spíše to připomíná nepříliš radostné roky před první smrtí, ale oproti Shadowmaker je to skok o několik koňských délek směrem k RUNNING WILD. Jasně, pořád tomu něco chybí, především chemie kapely a trocha zvukové kvality, ale člověk nemůže chtít všechno hned. Prozatím se spokojí se slušnou porcí power metalu, jejíž ozdobou jsou písně The Drift a především rozsáhlá Bloody Island. V obou by fanoušek metalu poznal RUNNING WILD i bez Rolfova zpěvu!
Z někdejšího korábu RUNNING WILD zbyla dnes pouze chatrná bárka bez posádky, za což si ovšem může kapitán sám. Bohužel, podle jeho veškerých vyjádření se rozhodně nechystá nabrat novou, neřkuli tu starou. Je to škoda, Resilient ukazuje, že napsat pořádnou píseň mu stále nedělá problém, za což mu budiž vyjádřeno uznání. Jestli si někdo zaslouží pojmenovat album Odolný, pak jsou to právě RUNNING WILD, resp. Rolf Kasparek. Kdyby tak k té odolnosti přidal ještě trochu sebereflexe...
2024 ©